Většina z nás se minimálně jedenkrát za život setká s tím, že starší příbuzný v rodině, kterému je kolem 80 – 90 let, je postupem času trvale uvázán na lůžko, kde jeho život řídí přístroje. Avšak kolikrát v tomto případě ani věk nehraje roli, jelikož nikdo z nás nikdy neví, co dobrého i zlého ho v životě potká. Stojí však za to žít dál, nebo je lepší nechat daného člověka odejít, aby měl svůj klid?

Já osobně se přikláním k té druhé variantě, jelikož bych sama nechtěla, aby mě chodily moje děti navštěvovat někam do nemocnice, a já bych ani nevěděla, kdo za mnou přišel a proč. A hlavně bych si nepřála, aby se tím lidé okolo mě zbytečně trápili, protože každý z nás má napsán jiný konec životního příběhu. Lidé v těchto stavech jsou v té době již jen tělesnou schránkou, a ne těmi skvělými a láskyplnými osobami, které jsme znali dříve. Kolikrát se tedy může stát, že místo té miloučké maminky a babičky najdete na lůžku smutnou starou paní, která neví nic o okolním světě.
Nejdůležitější dle mého názoru je, aby prarodiče v tomto stavu neviděla vnoučata, jelikož pokud by byla ještě moc malá, tak kolem 6 – 8 let, nemusela by pochopit, co se to zrovna děje, a byla by z toho moc špatná. Samozřejmě, že je to špatné i pro děti takto „žijících“ osob, avšak oni spíše se s tím vyrovnají, i když je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Přeci jen vztah rodičů a dětí si za celá ta léta prošel vším možným, tudíž se jedná o pouto silnější než mezi vnoučetem a prarodičem.

Zkrátka a dobře, měli bychom si veškeré velmi nemocné či zesnulé příbuzné pamatovat z té doby, kdy jsme s nimi získávali ty krásné zážitky – z doby, kdy s námi rádi trávili volný čas a bavili se s námi o všem možné. Je jisté, že z počátku nám daná osoba bude velmi chybět a budeme ji možná i na spoustě míst vidět, ale věřte, že ona už se bude mít jen a je dobře. Jaký je však stav dobrovolného usmrcení dle českého právní řádu?
Z pohledu trestního práva se jedná o věc zcela zakázanou, která je po uskutečnění sankciována stejně jako spáchání trestného činu vraždy. Je však zajímavé, že při nahlédnutí do několika evropských ústav, tedy do základního zákona Německa, Polska, Rakouska a Švýcarska zjistíme, že je zde zavedena nižší trestní sazba, než u trestných činů, které jsou normálně označovány jako vražda. Podmínkou však je, aby žádost byla vyslovena, myšlena vážně, pevná a jednoznačná. Již tento fakt dává naději, že se v budoucnu třeba něco změní.